Překážky léčby komorbidity

Jednou z hlavních překážek stanovení diagnózy a léčby komorbidity je skutečnost, že pracovníci psychiatrických zařízení toho obecně ví málo o léčbě drogové závislosti a pracovníci zařízení pro péči o drogově závislé toho zase většinou ví jen málo o psychiatrii. Paradigmata těchto dvou specializací se dosti liší: jedno je založeno na disciplinách lékařské vědy, druhé na psychosociálních metodách a teoriích. Filosofie péče o duševního zdraví se navíc obvykle zabývá především zachováním bezpečí jednotlivých občanů a veřejnosti, zatímco zařízení pro drogově závislé od svých klientů očekávají, že budou do určité míry motivováni k tomu, aby podstoupili léčbu. Tato rozdílná východiska často brání globálnímu, ucelenému vnímání tohoto problému.

Jak bylo uvedeno výše, psychiatři i odborníci zabývající se problematikou užívání návykových látek obvykle nedokáží identifikovat velké množství pacientů s komorbiditou. Když pacienti s duální diagnózou vyhledají léčbu, jejich akutní syndromy duševního onemocnění jsou často mylně považovány za symptomy navozené užíváním návykových látek, nebo jsou naopak abstinenční či intoxikační jevy mylně vykládány jako psychické onemocnění. Pracovníci z oblasti péče o duševní zdraví mají příliš často sklon odkazovat osoby s komorbiditou do zařízení pro léčbu závislosti, odkud jsou tito pacienti promptně doporučeni zpět – a naopak. Za takových podmínek je kontinuita léčby nemožná. I když je stanovena diagnóza komorbidity, často se jí při další léčbě nevěnuje pozornost (Krausz a kol., 1999). Totéž platí o pacientech, u nichž byly diagnostikovány problémy spojené s užíváním návykových látek, když se ocitnou v psychiatrické péči: obvykle se jejich problémy s užíváním drog neléčí (Weaver a kol., 2003). Tyto generalizace samozřejmě nevylučují, že některá psychiatrická zařízení a služby pro léčbu drogové závislosti dosahují u pacientů s diagnózou komorbidity velmi dobrých výsledků.

Kromě toho se psychiatrické služby na pacienty, u nichž byla stanovena diagnóza drogové závislosti, často dívají s podezřením a někdy je dokonce odmítají; odmítnuti mohou být i lidé, kteří podstupují substituční léčbu a jejich stav je stabilní. Podobně mohou být klienti vyloučeni z léčby drogové závislosti, protože trpí duševními problémy. Ve Španělsku například většina psychiatrických zařízení odmítá léčit klienty s poruchami spojenými s užíváním návykových látek a jejich personál není patřičně vyškolen. V průzkumu postojů rakouských terapeutů k této otázce jen někteří respondenti uvedli, že jsou ochotni léčit klienty s drogovou závislostí (Springer, 2003). Údaje z Itálie ukazují, že v této zemi neexistují jasná pravidla pro doporučování klientů služeb pro drogově závislé k léčbě v zařízeních péče o duševní zdraví, která se brání je přijímat, protože jejich personál postrádá potřebné odborné znalosti a dovednosti. I v Norsku je přechod z péče nízkoprahových služeb pro drogově závislé do péče psychiatrických zařízení obtížný.

V Řecku je z účasti na programech léčby drogové závislosti vyloučeno 54 % uživatelů drog trpících duševní poruchou. Ve Slovinsku a dalších zemích vyžadují některé specializované ústavní léčebny, kde je zakázáno užívat jakékoli drogy (tak zvaně „bezdrogové“ léčebny), aby se léčebných programů účastnili pouze ti pacienti, kteří neužívají žádné návykové látky. Pro pacienty s duální diagnózou takováto praxe představuje vážnou překážku, protože jejich naprostá abstinence by vyžadovala ukončení jiné léčby, což není vždy možné.